Základní škola Donín, Hrádek nad Nisou

Masáže do škol aneb Dotek umí i léčit!

Naše škola se zapojila do projektu Masáže ve školách a tento týden se děti naučí posledních 5 tahů. Budou tedy umět celou sestavu. Musím říct, že máme šikovné děti. Naučily se tahy velmi rychle a dávají si opravdu záležet, aby kamarádovi/kamarádce udělaly svým dotekem radost. Jsem ráda, že se naše škola může pyšnit čestným místem na stránkách http://misa-cz.com/, jakožto zapojená škola. Když uvážím, že je ve světě zapojeno přes 38 států, z toho v celé střední Evropě pouze ČR a SK, můžeme se právem považovat za průkopníky. Přeji všem dětem a jejich rodinám, aby díky masáži prožívaly samé krásné chvíle a jejich hřejivý dotek je vyléčil z trápení či bolesti.

Mgr. Veronika Sabová

MŠ Jalůvčí, Děčín

Začátek školního roku je pro mnohé z nás jedním z nejnáročnějších období. Rodiče jsou rozčarováni z přívalu nároků, které jsou na jejich děti kladeny. Učitelé se snaží vymyslet způsob, jak se svými svěřenci pracovat, aniž by se po čase nevyskytla averze na obou stranách. Děti jsou po prázdninách nejen plné dojmů a zážitků, které s nimi v prvních měsících v lavicích dělají své. V případě prvňáčků jde o úplně novou životní etapu. Musí čelit spoustě nových poznatků. Je toho tolik, že to málokdy stíhají správně filtrovat. Jako pedagog výchovy předškolních dětí se setkávám stále častěji s něčím, z čeho mi je čím dál tím větší smutno. V dnešní uspěchané době svádíme doslova boj s časem. Každý den. Přijde mi, že se čas stal naším největším nepřítelem. Následky jsou bohužel větší, než si dovedeme představit. Postupně ze svého života vytěsňujeme činnosti a aktivity, které jsou bezprostředně spojené s pocitem štěstí. Stávají se z nás unavené, nepříjemné a smutné bytosti. Nedávno mě zaujala jedna cedule před vstupem do restaurace: „Wifi nemáme, zkuste si povídat spolu.“ Přesná specifikace dnešního světa. Nemluvíme spolu. Nenasloucháme si. Neumíme se na chvíli zastavit. Nedotýkáme se… A právě dotek je jedním z nejdůležitějších stimulantů, který v nás vyvolává klid a pohodu. S absencí tohoto faktoru se setkávám denně ve své jednotřídní mateřské škole, kde mám heterogenní skupinu 28 dětí. S kolegyní jsme si dlouho lámaly hlavu jak dětem tento důležitý, a námi opomíjený aspekt, nahradit.

V listopadu loňského roku se naše třída několikrát za den dokázala proměnit doslova v zoologickou zahradu. Z dětí se začala stávat zvířátka. Řízené činnosti se nám vymykaly z rukou. Možná si řeknete, co jsme za pedagogy, že si neumíme poradit. Že je to součástí naší náplně práce. Nabídnout dětem právě ty činnosti, které se přizpůsobí jejich individuálním potřebám a vývoji. Ale i to se nám několikrát vymstilo. Děti k sobě začaly být agresivní. Převážně chlapečci, ale i u holčiček jsme zpozorovaly projevy nehezkého chování.

Byly jsme zrovna s dětmi v lese na procházce, kdy mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval příjemný hlas paní Lenky Richterové. Představila se jako instruktorka programu MISP v mateřských a základních školách. Nikdy předtím jsem o podobném projektu neslyšela. Sjednaly jsme si schůzku a já zanedlouho odcházela ze čtyřhodinového povídání u kávy s těmi nejlepšími vyhlídkami, jak se nám konečně podaří náš kolektiv dětí stmelit. Masáže ve školním prostředí – jak mi paní Lenka vysvětlila a názorně na mě předvedla – jsou v jiných zemích už celkem běžné. Neměla jsem sebemenších pochyb o tom, že by mi někdo z rodičů v mém novém záměru bránil. To ale jen díky výborným vztahům, které mezi sebou máme a kterých si velmi cením. Zorganizovali jsme společné odpoledne u nás v tělocvičně, kam jsme si poprvé přizvali i paní Lenku. Děti se zhostily role masérů a rodiče si užívali chvilky radosti a smíchu se svými dětmi. Bylo to báječné odpoledne. Následovaly ještě dvě masérské lekce, kde nás Lenička postupně naučila všechny tahy.

Masáže dnes patří i do našeho každodenního rituálu. To, jak se k sobě děti začaly chovat, je až neuvěřitelné. Jsou k sobě otevřenější, tolerantnější, jsou si nápomocné, jsou schopny kolektivní spolupráce. Tohle byla opravdová lekce pokory. Kterou každý z nás občas potřebuje. Když ji dětem tímto způsobem naservírujeme už v předškolním věku, můžeme si být jisti, že se nám to časem nesčetněkrát vrátí. A nejen nám.

Začala jsem tento článek hektickým povídáním kolem 1. září a s ním i skončím. Pokud MISP zaujal právě Vás – učitele 1. stupně – běžte do toho. Není nic jednoduššího, než si to prostě zkusit. Jde o deset minut před začátkem vyučování. Výsledek stojí za to! Díky všem garantům tohoto skvělého projektu a v první řadě díky Lence.

Bc. Adriana Gojdičová
Vedoucí učitelka odloučených pracovišť MŠ